Jdi na obsah Jdi na menu
 


O co jde v křesťanství

30. 1. 2008

Ať se nám to líbí nebo ne, Bůh nám zamýšlí dát to, co potřebujeme, ne to, na co právě myslíme a co chceme. Znovu jsme zaskočeni nesnesitelným komplimentem, láskou, které je příliš mnoho, nikoli málo.

S.C. Lewis

O co tedy v křesťanství jde?

Pokud by se vás někdo zeptal „jaký je tvůj smysl života“, pak by asi hodně záleželo na tom, kdo se ptá. Pokud by se mě zeptal někdo, koho neznám, považoval bych jeho otázku za divnou. Chci tím říci, že podobné otázky se nedávají „jen tak někomu“, není to jako když se ptáte, „kolik je hodin“, jedná se o dost osobní věc. Navíc není vždy jednoduché na zmiňovanou otázku jednoznačně odpovědět.

Pokud se člověk chce ve světě orientovat, musí mít dojem, že věci kolem něj mají svůj smysl a význam, že existuje jakýsi řád, kterému alespoň z části rozumí. Je poměrně jednoduché přijmout třeba nihilistickou filozofii, popírající smysl a řád nejen světa ale i lidského života, horší ale je ji skutečně do důsledků žít. V každém člověku existuje jakási touha po smyslu a řádu.

Než se pokusím v několika slovech popsat, v čem je smysl života křesťanů, rád bych uvedl příklad ze života malíře P. Piccasa. Jedna z jeho nejslavnějších kreseb se jmenuje „Avignonské slečny“. Mnozí toto dílo považují za jeden ze symbolů moderního umění a navíc za definici nové epochy, nového světa. Toto je vyjádřeno především v pojetí zobrazených žen. Jedná se o obrovské ženské akty, které jsou dokonale zbavené jakékoli lidskosti. Kdosi řekl, že se nejedná ani o bohy ani o titány ani o hrdiny ani o symbolické nebo alegorické postavy. Přesto že se jedná o akty, (což ale není zcela jednoduché při prvním pozorování zjistit) obraz nemá nic společného s morálkou. Člověk je na tomto vyobrazení pojímán pouze jako předmět, bez jakýchkoli vnitřních pocitů. Obličeje žen spíše připomínají masky, čímž ještě umocňují pocit odlidštění čišící z obrazu. David D. Ducan se ve své knize Picasso’s Picassos (1961) vyjádřil o některých Piccasových dílech následujícím způsobem: Pochopitelně žádný z jeho obrazů není skutečným portrétem ale jeho proroctvím o zničeném světě.“ „Nesmírně zajímavý je ale posun, který lze u Piccasa vidět, když se zamiloval do Olgy a později Jacqueliny (žen, které se kterými se později postupně oženil) a když je obě portrétoval. Najednou je nekreslí způsobem jaký vidíme u Avignonských slečen, ale v celé jejich lidskosti. D. Ducan toto komentuje následujícím způsobem: „Na starém hřebu v domě v La Californii (místě kde žil Piccaso a Jacqeuline) visí v druhém patře na stěně pokoje portrét Piccasovy ženy Jacqueline, který zde kraluje. Nakreslený v oleji a uhlem se obraz dostal na své místo krátce potom, co se s mistrem poznala. Miloval ji a chtěl ji mít blízko...“[1] Co tímto příkladem chtěl D. Ducan ukázat? Když Piccaso miloval, najednou portréty těch, které miloval, měly nový rozměr. Najednou v nich není zoufalství, maska, roztříštěnost, odlidštění. V lásce má život najednou smysl. (Prosím, aby to co jsem nyní napsal nebylo zobecňováno na moderní malířství nebo malířství vůbec a už vůbec ne na závěr, že pouze takový obraz, který je kopií skutečnosti, je nejblíže pravdě.)

Z předpokladu, že život má smysl, že není absurditou, bych se rád dostal k tématu, jaký je smysl křesťanského života. Možná to bude docela blízce navazovat na popisované obrazy. V podstatě by se celý smysl křesťanství dal shrnout do jednoho jediného slova - MILUJ. Život má smysl pouze v kontextu lásky. Možná, že potud by s námi Piccaso souhlasil - alespoň soudě dle výkladu popisovaných obrazů. Určitě nám ale vyvstane na mysli další otázka - miluj - ale koho? Jedná se o tři lásky - o lásku k sobě, druhým a k Bohu. Vycházím z textu, který do jisté míry shrnuje celou Bibli a který zní následujícím způsobem. Milovat budeš Pána Boha a svého bližního, jako sám sebe. Jedná se tedy o jakýsi „trojúhelník lásky“ nad jehož rohy bych se rád zastavil.

Miluj sám sebe. Toto nás možná na křesťanství udiví - není křesťanství pravým opakem? Nesnaží se spíš člověka kamsi zašlapat? Milovat sám sebe znamená najít k sobě správný vztah. Nebo ještě jinak řečeno - přijmout sám sebe. Přijmout svoje omezení a zrovna tak znát svoje výjimečnosti. A to ne způsobem „dívej se na svoji ruku a říkej, že je hezká“, ale tak, že si mohu stále znovu uvědomovat, že jsem jedinečným, neopakovatelným a tím i nesmírně vzácným Božím originálem, i když třeba nespadám pod zorný úhel požadovaného „sex-appealu“. Jak známo, cenu má v první řadě originál. K tomu nás vede Bůh. Ne být nepodařenou kopií jakési filmové nebo jiné hvězdy ale Jeho originálem. Neznamená to odmítnout se učit, odmítnout příklady. Zrovna tak jako neznamená, že když maluji originální obraz, že nepoužiji již poznané techniky. Spíše naopak - mohu se poučit, nebo lépe řečeno musím se poučit, a na druhou stranu zůstat tím, kým mne vytvořil Bůh. Člověk, který nenajde vztah k sobě sama, ho nenajde ani k druhým.

Miluj druhé. Pokud nenajdu vztah k sobě, pak se druzí stanou pouhým nástrojem mého sebepotvrzení. Osobně tomuto fenoménu říkám „pijavičí komlex“. V podstatě tu druzí jsou od toho, aby mi dokázali to, co nejsem a co bych být chtěl. Láska k druhým v kontextu toho, o čem hovoříme, se týká „lásky s tečkou“. Konkrétně to znamená, že miluji ne proto, že od druhého mohu něco čekat, ale proto, že „ten druhý“ má svoji důstojnost, protože je stejně jako já jedinečným originálem a Božím stvořením. Navíc jako křesťan této lásky mohu být schopen, protože zdroj mého sebepotvrzení je v někom jiném než v mém bližním.

Miluj Boha. Ten „někdo jiný“ je Bůh sestupující k lidstvu v osobě Ježíše Krista a přebývající v člověku skrze Ducha svatého. O co v křesťanství jde, je vztah s ukřižovaným a vzkříšeným Kristem, který se projevuje - jako každý dobrý vztah - láskou. Tím je mj. vyřčeno, že v křesťanství záleží, v koho věřím. Asi by vašemu partnerovi nestačilo, kdybyste mu sdělili, že nejvyšším principem je pro vás láska a že na tom, koho milujete, již tolik nezáleží. Právě v lásce, více než v mnohých jiných citech, je velmi důležité, nejen že miluji, ale i koho miluji. Vztah s Kristem mi dává možnost nesobecky milovat jak druhé - protože tito se nestávají zdrojem mého sebepotvrzení, tak sebe. Láskou potom nemyslím platonický pocit, ale lásku projevující se skutkem, lásku a vztah ke svému Stvořiteli, který mě měl a má tak rád, že za moje provinění obětoval svého syna, abych žil v plnosti jak na tomto světa, tak na věky s ním. Abychom Ho ale miloval, musím Ho znát. K tomu abych Ho poznal, mi zde zanechal dostatek „stop“, nicméně i kdyby stopy byly sebehlubší a sebeprůkaznější, budu se muset ve víře rozhodnout za Ním vykročit. Vykročení za Ježíšem Kristem přichází skrze to, že odpovím na Jeho výzvu stát se Jeho učedníkem a v tomto rozhodnutí setrvám celý svůj další život. Z vlastní zkušenosti mohu vyznat, nejen že život s Kristem funguje, ale že je dobrodružstvím, které stojí za to.



[1] F. A. Schaeffer, How Should We Than Live? Fleming H. Revell comp., NJ., 1976, str. 187.